Když mi bylo 30 let, poprvé jsem navštívila psychoterapeutku. Slovo sebeláska jsem neznala. Někde ve skrytu duše jsem je vnímala jako hřích. Něco, co není dobré praktikovat. Je třeba zmínit, že psycholožku jsem vyhledala, protože sebelásku jsem nepraktikovala. Prostě jsem jen dávala a dávala rodině. A po sedmi letech na mateřské a ve vztahu s narcistickým manželem jsem se psychicky i fyzicky zhroutila. Je to už 25 let a sebeláska je dnes mou každodenní praxí. A možná už zní jako klišé. Neobejde se bez ní žádná psychoterapie, koučink či seberozvojové články pro ženy… V rámci reklamních kampaní nám firmy podsouvají slogan „Měj se ráda. Ty za to stojíš …“ Sebeláska je slovo, které je dnes běžnou součástí našeho slovníku. Já ale ve své terapeutické praxi stále narážím na to, že my ženy víme, že se máme mít rády, ale stále nevíme, jak se to dělá. Už u toho necítíme tak silně pocit viny, ale praktikování sebelásky v ženském světě stále pokulhává.
Láska k tělu
Naše tělo je chrámem naší duše. Proto bychom o něj měly pečovat s láskou. Učíme se naslouchat jeho potřebám. Věnujeme pozornost signálům, jako jsou bolest, diskomfort, únava a sjednáváme nápravu, aby naše tělo bylo v harmonii. Péči o tělo provádíme s láskou, jako bychom pečovaly o miminko, malé štěňátko, pro které chceme jen to nejlepší. Kvalita a výběr zdravých potravin by měla být samozřejmostí. Dostatek čisté vody, kvalitní odpočinek, příjemný a přiměřený pohyb jsou pro naše tělo nezbytnosti. Proto si je denně dopřávejme. Kolik z nás pro rodinu nachystá to nejlepší a když jsme samy, tak se odbýváme nekvalitní stravou a zbytky … a to je pravý opak sebelásky.
Umění říct „Ne!“
I o tom se dnes hodně mluví. A tak málo žen to skutečně umí. Umět říct „Ne“ naplnění potřeb druhých a říct „Ano“ potřebám svým je sebeláska. My ženy jsme byly vychovány dávat sebe až na poslední místo. Bylo nám říkáno, že jsme tady pro ty ostatní - pro manžela, pro děti, pro práci pro obecné blaho … a tak nějak přirozeně jsme sebe upozadily až na poslední místo. I já jsem žila tento scénář tak dlouho, až jsem se vyčerpala a zhroutila. Moje psycholožka musela prokázat velkou trpělivost, než jsem byla schopná přijmout, že mít ráda sama sebe není špatně, ale nutnost, abych mohla fungovat a milovat ty ostatní. Všichni máme přirozené potřeby, které musíme naplnit. Je to nejen potřeba jídla, pití, odpočinku, pohybu, tepla, bezpečí, ale třeba i osobního prostoru a času jen pro sebe. Ty potřeby za nás nikdo nenaplní.A pokud se místo jejich naplnění věnujeme naplňování potřeb těm ostatním, pak začne naše tělo i naše duše strádat. Začneme být unavené, vyčerpané, podrážděné, nemocné, bez chuti do života a upadáme do depresí. Vymezit si hranice, kam až pustíme ty druhé - a to i naše nejbližší, tedy partnera a děti - je aktem sebelásky a respektu vůči sobě samé. A učíme to i ty ostatní.
Vnitřní kritik nad námi nemá moc
Vnitřního kritika - tedy toho kritického hlasu uvnitř naší hlavy se nezbavíme. Je součástí nás spolu s dalšími strukturami naší osobnosti. Nemusí nás ale ovládat. Můžeme jeho hlas ztlumit jako když otočíme knoflíkem rádia a zvuk se ztiší. Je to docela náročná práce na sobě samé. Mnoha ženám jsem na individuálních konzultacích pomohla naučit se tuto dovednost. Cítí se dnes svobodnější. Mluví o sobě laskavě, se soucitem ke svým nedostatkům. Přestala je ovládat vnitřní zběsilá touha po dokonalosti - dokonalém zevnějšku, dokonalém chování, dokonalé péči o druhé a dalších nesmyslných dokonalostech. Umí říct „Ne!“ tomu, co jim nesvědčí. Umí s laskavostí odmítnout požadavky druhých, když nemají chuť a energii je plnit. Jejich vztahy s okolím jsou tak naplněny respektem a úctou. I toto je sebeláska.
Svobodné vyjádření emocí je samozřejmostí
Projevené emoce jsou to, co nás dělá živými a přitažlivými pro druhé. Žena, která se má ráda, prožívá a vyjadřuje své emoce bez cenzury. Nepřemýšlí, co se hodí a co už není „společensky“ přípustné. Všechny emoce, které nám příroda dala do vínku, jsou v určitých situacích pro nás potřebné. A potlačovat třeba hněv nebo smutek či strach nás odpojuje od nás samotných a nemáme tak kontakt s důležitými „kontrolkami“, které nás informují o tom, co se s námi děje. Těmi kontrolkami jsou právě emoce. Stydět se za své slzy, cítit vinu za svůj hněv je projevem velkého násilí na sobě samé. Můj seminář Tajemství ženské emocionality už mnoha ženám odhalil, jak úlevné a láskyplné je přijmout a prožívat všechny své emoce.
Obklopení se přátelskými a podporujícími lidmi
Často my ženy udržujeme vztahy s kamarádkami či členy rodiny, kteří jsou manipulativní, závislí, toxičtí. S otevřeným srdcem jim nasloucháme, přispějeme dobrou radou, podporujeme je v jejich těžkých chvílích a samy se po takovém setkání cítíme unavené, bez energie, prázdné. S pocitem, že dáváme a zpět nedostáváme nic. Takové vztahy jsou pro nás toxické. Sebeláska je tyto vztahy ukončit. Přijímání a dávání lásky i pozornosti mezi lidmi má být vyrovnané. Pokud nás kamarádka, partner, ale třeba i maminka nebo dcera jen „vysává“ z energie, je na místě říct „Ne!“, vymezit si jasné hranice a mantinely a nedovolit, aby nám ten druhý ubíral životní sílu či nám jinak ubližoval. Ženy, které mají rozvinutou vyšší míru sebelásky, nemají ve svém okolí toxické lidi. Naopak vytvořily si prostředí respektujících a vzájemně se podporujících lidí. Takové prostředí je prospěšné pro všechny.
Zdravá sebeláska nebo narcismus
Často se sebeláska zaměňuje s narcismem. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl ? Mít se zdravě ráda znamená, že cítím svou vnitřní hodnotu a klid. Přijímám se taková , jaká jsem i se všemi svými chybami a nedokonalostmi. S laskavostí a úctou přistupuji k sobě i k druhým. Vnímám svou sebehodnotu bez podmínek a díky tomu umím přijmout kritiku a učit se z ní. Respekt a zdravé hranice u sebe i ostatních jsou pro mě samozřejmostí. Můj pocit vlastní hodnoty není závislý na pochvale či kritice těch druhých. Sebeláska přináší svobodu být sama sebou.
Zatímco narcismus, který na první pohled může vypadat stejně, je dnes kategorizován jako porucha osobnosti a přináší do vztahů právě toxicitu a manipulativnost.. Narcista necítí vnitřní sebehodnotu, proto si ji musí neustále potvrzovat zvenčí. Odmítá vlastní nedokonalost, tváří se neomylně. Odmítá kritiku a reaguje na ni útokem. Často se projevuje okázale, potřebuje být viděn a obdivován. Proto je tolik narcistů mezi mediálně známými osobnostmi. Narcisté jsou povýšení, druhé využívají pod rouškou zájmu a náklonnosti pro své cíle. Pod maskou dokonalosti skrývají nejistotu. Proto mají potřebu neustále soutěžit, srovnávat se, potvrzovat svou hodnotu. Jsou manipulátoři, vždy jim jde jen o vlastní prospěch, i když to tak na první pohled nevypadá. Rozpoznat vztah s narcistou vyžaduje nezraněné instinkty a velkou míru sebelásku.
Tak co, líbí se vám sebeláska? Stojí vám za to „tvrdě zapracovat“ na ní? Rozhodnutí vydat se cestou sebelásky je rozhodnutí, které vám změní život. Které vás přivede na cestu skutečné Bohyně. Držím vám palce a jsem tady pro vás milé ženy.
Autor článku: Sarah Dea (Mgr. Šárka Urbanová) - autorka programu Lunární Žena
www.lunarnizena.cz | Fb Sarah Dea | Youtube Lunární Žena se Sarah Dea